Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Paměti pana řídícího Blažka

Památky


Kostel

Nejstarší takovou památkou je kostel. Stojí na mírné vyvýšenině ve východní částí obce. Po roku 1908 byla kolem kostela kamenná zídka se třemi vchody. Jeden byl barokní. V dřívějších dobách byl kolem kostela hřbitov. Zbytky původního kostela (klášterního) se nacházejí v nižších partiích kostelní lodě, na severu s gotickým portálkem, na západě a jihu. Věž je přístavkem z první poloviny 16. století. V 60. letech obdržela sgrafitovanou omítku.

Dnešní barokní úprava kostela patří do poloviny 18. století. Došlo k závěru kostela a tehdy zvýšení kostelní lodě asi o 12 a půl metru a k jejímu sklenutí, jakož i k dnešnímu završení věže, která jest vysoká 33,7 m. Ke zdivu na východní části kostela byly koncem minulého století přistaveny dva opěrné pilíře. V té době byla v této části lodě zazděna okna. Věžní hodiny jsou z roku 1896, obec za ně zaplatila 650 zlatých. V roce 1929 byl ze západní strany proražen pod věží vchod do kostela. Ten není stylový. 13. června 1962 udeřilo do věže. Zdivo věže bylo roztřeseno do hloubky 3 m. Na věž byl dán bleskosvod. Náklad na opravu činil 18 000, – Kčs. Gotický portálek na severní straně nesměl býti jako památný v roce 1929 při prorážení vchodu ze západu podle příkazu Památkového úřadu zazděn.

V roce 1971 byl vnitřek kostela stylově vylíčen a v roce 1973 restaurovány sochy. Elektrické zvonění zřízeno v roce 1965–1966.

Na věží jsou tři zvony. Největší z nich vážící 6 centů je vzácnou památkou po Českých bratřích, kterým se na Moravě přezdívalo Pikarti.

Nápis hlásá:

TENTO ZWON GEST SLIT OD WACLAWA KONWARZE Z WELIKE BITESSE K SWOLANI SLOWA BOZIHO DO CHRÁMU PANA BOHA VSSEMOHOUCIHO LETA PANIE 1567.

Čeští bratři se udrželi až do roku 1636. Jistě má na tom zásluhu známý Karel Starší ze Žerotína, který sídlíval v Rosicích. Zvon měl býti za prvé světové války odevzdán do sběru. Vhodným jednáním, na které přispěli kníničtí občané poživatinami, podařilo se zvon před zkázou zachránit.

Ke zvonu se váže také vyprávění, které pochází ze ztracené kroniky a udrželo se jen v ústním podání. Kníničtí prý se nedohodli přesně na ceně zvonu. Zvonařská chasa žádala více, než jim náleželo. Když se jednou ráno v Knínicích probudili, marně čekali na zvonění. Podle stop zjistili, že v noci byl zvon shozen z věže a odvezen. Vypravili se na Přibyslavi dohnali zvonařskou chasu odvážející zvon do Bítese. V potýčce zvítězili kníničtí a zvon si vítězně odvezli domů. 
Fara – přestavěný barok – utrpěl vzhledově nestylovou přístavbou přizemní budovy.


Erb na domě číslo 19

Mezi okny v I. poschodí tohoto domu je kamenný štít s nápisem ASPAKT LP 1635 AVE MARIA, a znak abatyše, což se čte Anna Skřimižská z Pilsenburka, abatyše kláštera tišnovského. V této budově sídlíval v dobách, kdy klášter Porta coeli měl i statek v naší obci, správce tohoto statku. Klášter měl nejlepší pozemky, ze kterých pak při zrušení kláštera byly utvořeny tzv. familie.


Dvůr

„Dvůr“, kde stojí budova číslo 19, býval panským dvorem. Dodnes se o skupině obytných domů říká „ve dvoře“. Zbytků podzemních chodeb používají obyvatelé dvora jako sklepů. Z těch dob pochází i „ovčírna“, která stávala za dědinou, která je dnes rozdělena na tři bytové jednotky. Části obce západně od ovčírny se říká „za ovčírnou“.


Další místa

V této části obce jsou tři zajímavá místa. Místu, kde stojí dům číslo 187 (A a B. Valešovi) se říká „u milíře“ – zřejmě pozůstatek z dob kdy se na tomto místě pálíval milíř. V místech, kde stávala cihelna, se říká „v cihelně“. Konečně je zajímavý i název „horní studny“ (proti Volánkovým). Studna je zde od nepaměti. Z této studny byl původně zřízen vodovod do panského dvora. Z tohoto vodovodu zůstal pak kratší vodovod zřízený z dřevěných rour, který končil u čísla 26 u Cardových – Havlových. Tam u zahrady bylo už v poslední době kamenné koryto, u kterého napájel pastýř dobytek a lidé si tam chodívali pro vodu, kterou chytávali přímo z dřevené roury. Přebytečná voda byla svedena na dvůr domu číslo 25 (Carda František) do rybníčka, ze kterého tekla do zahrady. V zimě se tam chodívala chasa vozit. Na podzim roku 1904 byl zřízen od horní studny vodovod přes „chaloupky“ se dvěma stojáky, který zásoboval horní část obce až po domy číslo 24 a 33.

Části obce za farou se říkávalo „za brankou“ – název z dob, kdy tudy byl jediný příchod od východu do obce, cesta se na noc zavírala brankou. Při kopání nádrže na vodu asi před 40 lety v dědině mezi domem číslo 6 a 55 našli v zemi zbytky lávky, která vedla přes močál. Na existenci močálu ukázaly výkopy v prvních dnech května tohoto roku při kopání jámy při stavbě MNV, kdy spousty bahna ztěžovaly práci.

Dům číslo 33 je stavěn ve slohu pozdně empirovém, někdy kolem let 1848, v době tak zvané pobřeznové, kdy se v takovém slohu stavělo. Podkomorský mlýn je ve východní části katastru a sousedí skoro s podkomorskou myslivnou, dějištěm Mrštíkovy Pohádky máje. Myslivna je už v žebětínském katastru. Před myslivnou je Hlavicova socha Helenky, symbolizující mládí. Propagátorem dějiště Pohádky máje byl knínický rodák – učitel Josef Dlabal.

Poblíž myslivny při potoce Veverka roste „černá borovice“, taktéž známá ze zmíněné knihy Mrštíkovy. I babyka rostoucí na jih od těchto míst připomíná dějiště Pohádky máje. Akademická malířka Braunerová, která ilustrovala jedno vydání Pohádky, ji tam nakreslila. 
Na Oulehlách, dnes už ve vsi, stojí Boží muka, rustikální architektura zbudovaná kolem roku 1840. Dle místního vyprávění jsou tam pochováni Francouzi, kteří při tažení naší krajinou zde zemřeli na infekční chorobu a byli pohřbeni za vesnici.


Pomník Palackého

Na oslavu 100 narozenin Františka Palackého byl v roce 1898 na slavnosti odhalena pamětní deska. Slavnost se odbývala na louce, na níž dnes stojí budova MNV. Na slavnosti byl kulturní program: zpěvy, recitace, mladí tančili Českou besedu. Děvčata měla kroje podomácky zhotovené, na hlavách holubičky. Slavnost měla ráz nejen národní, ale byla projevem probouzejícího se uvědomění vesnického lidu. Jejími organizátory byli studenti, mladí učitelé a mladí dělníci, kteří přinášeli ze světa pokrokové myšlenky. 
Slavnosti se zúčastnily zástupy lidí z okolních vesnic. Odhalená pamětní deska byla pak přenesena na Stráž, připevněna na pískovcový balvan. V roce 1923 byla přenesena na jiné místo. Od roku 1945 má pomník dnešní podobu.


Sokolovna

Veškeré kulturní dění se odehrává v sokolovně, postavené obětavou prací členů Sokola v roce 1932.


Památníky

Nejmladší stavební památkou je pomník zbudovaný padlým v I. světové válce po roce 1918. Tehdy padlo 16 osob. Na následky zranění či nemocí zemřely později tři osoby. V roce 1945 byl přebudován na pomník padlým odbojářům z naší obce a je současně pomníkem nad společným hrobem Rudoarmějců, kteří padli v okolí Veverských Knínic. Uvedené stavby jsou evidovány Státní ochranou přírody a památkové péče.


Památné stromy

Před ukončením našeho vyprávění o památkách v naší obci nemůžeme se nezmíniti o památnících, které vtiskují ráz naší krajině, tuto zkrášlují, ozdravují nám prostředí, ve kterém žijeme. Jsou však němí, nemohou nám nic říci o sobě a své práci, a přece prosí o naši ochranu.

Jsou sice chráněny Státní ochranou přírody a památkové péče, ale bez porozumění a pomoci všech, kteří milují přírodu a její krásy je neochrání a nezachrání. Ukládané pokuty, často i značně vysoké, za zničení chráněných památek (stromů a pod.) nám už tyto nenahradí.

Nejstarší strom stojící na volném prostranství je lípa na Rozenském kopci. Její stáří odhadují odborníci na 150 roků. 
Na úbočí stráně kolem kostela stojí 6 líp staré kolem 100 roků, stejného stáří je i lípa na farním dvoře.

Silnici vedoucí z Knínic lemuje 60 javorů z roku 1887, jsou ozdobou krajiny, podobnou zachovalou javorovou alej najdeme jen v Praze ve Stromovce. Stejného stáří je i javor u kostela a u silnice poblíž sokolovny.

Stáří lípy a kaštanu u hřbitova odhadujeme na 80 roků. U Dlouhých dílů stávala lípa – stáří asi 100 roků, byla vsak svévolně zničena. Na jejím místě rostou dvě jiné – stáří asi 15 až 20 roků, stojí na majetku JZD. Bude třeba věnovat jim pozornost. Podobnou pozornost bude třeba věnovat nově rostoucím babykám, které stojí na místě vypálené babyky z Mrštíkovy Pohádky máje.

V Knínicích se pěstovával len a konopí, jak svědčí bývalý název trati Konopiska při levém břehu knínického potoka za silnicí. Také zbytky kolovratů ve škole jsou němí svědkové tohoto, škoda jen, že řezbářsky cenné součásti jsou přemístněny do soukromí.